Nakladatelství Petrkov vzniklo roku 2010 přejmenováním původního nakladatelství Literární čajovna Suzanne Renaud. Zakladateli jsou podnikatel Petr Novotný a vnučka Bohuslava Reynka Veronika Reynková.

V roce 2010 ukončila provoz Literární čajovna Suzanne Renaud. Majitelé však chtěli nakladatelství zachovat a tak pro něj zvolili nový název Nakladatelství Petrkov. Tento název byl vybrán zejména proto, že v Petrkově žil Bohuslav Reynek se svou ženou Suzanne Renaud a posléze tam žili i jeho dva synové Daniel a Jiří Reynkovi.

Logo Nakladatelství Petrkov sestavil Petr Novotný podle kovové skulptury měsíce s hvězdami, kterou v 80. letech 20. století vytvořil výtvarník Pavel Sukdolák na fasádě petrkovského zámečku.

Ocenění
2010 – Cena Muriel – Nejlepší původní český komiks (Tajemství ostrova za prkennou ohradou)
2012 – Nejkrásnější kniha Vysočiny na 22. Podzimním knižním veletrhu (Pod prahem svítá)
2013 – Cena Magnesia Litera za nejkrásnější knihu pro děti a mládež (Velké dobrodružství Pepíka Střechy)
2013 – Cena Muriel – Nejlepší scénář a Nejlepší původní český komiks (Velké dobrodružství Pepíka Střechy)
2014 – Cena Zlatá stuha v kategorii komiks pro děti a mládež (Dobrodružství Rychlé Veverky – Velký závod 1, Dobrodružství Rychlé Veverky – Poklad 2)
2024 – Cenu „Nejkrásnější kniha“ od města Havlíčkův Brod na 34. Podzimním knižním veletrhu získala kniha Jacka Londona Volání divočiny
2025 – Francouzská literární cena velvyslanectví frankofonních zemí v České republice (Velké dobrodružství Pepíka Střechy)

Jeden z nejvýznamnějších československých umělců 20. století, básník, grafik a překladatel z francouzštiny a němčiny, narozen v Petrkově 31. května roku 1892, kde také 28. září 1971 zemřel. Svým životem i tvorbou je nedělitelně spjat s Vysočinou. Petrkov, sama zákoutí domu a zahrady a přilehlé i vzdálenější okolí jsou přítomny od jeho raných kreseb po pozdní grafiky, stejně tak i v Reynkových básních. Na podzim roku 1923 se v Grenoblu seznámil s francouzskou básnířkou Suzanne Renaudovou, za níž přišel se žádostí o autorizaci, chystal se přeložit její první básnickou sbírku Ta vie est là… Francii i její kulturu a literaturu v ten čas již dobře znal z několika předchozích pobytů a také úzkou spoluprací s nakladatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši.

Po svatbě se Suzanne Renaudovou od roku 1926 manželé deset let žili střídavě půl roku ve Francii v Grenoblu a na letních pobytech v jeho okolí a v Petrkově. Oba prostory výrazně vstoupily do Reynkovy výtvarné tvorby, nejprve do kreseb, uhlů a pastelů a později i do grafických listů.
Ve Francii se manželům Reynkovým narodili oba synové v La Tronche, dnes předměstí Grenoblu, v roce 1928 Daniel Václav a roku 1929 Jiří Michael.

Grenoble byl také místem vůbec první výstavy prací Bohuslava Reynka, která se uskutečnila již v roce 1927. První výstava v Československu se konala roku 1929 péčí nakladatele Vlastimila Vokolka v Pardubicích. Pravidelné Reynkovy výstavy se konaly v Galerii Saint-Louis v Grenoblu,
o jeho díla byl velký zájem, který přetrval do současnosti. Rodina Reynkova od roku 1936, po smrti otce Bohuslava Reynka, musela zůstat v Petrkově a převzít starost o rodový statek. Suzanne Renaudová ještě na podzim 1937 sama vycestovala do Grenoblu za rodinou a přáteli, další možnosti přetrhla válka a naposledy se na přímluvu Františka Halase, který jí opatřil pas, dostala do své země na podzim 1947. Při těchto cestách a později korespondencí anebo při návštěvách francouzských přátel se mnoho grafik Bohuslava Reynka coby dar dostávalo do Francie. Dnes jsou v několika rodinách i rozsáhlé soukromé a významné sbírky jeho tvorby, další práce, především kresby se nacházejí v archivu městské knihovny v Grenoblu. Dílu Bohuslava Reynka a Suzanne Renaudové se  ve Francii soustavně věnuje vydavatelskou a neutuchající badatelskou prací společnost Romarin.

^{Všichni společně v petrkovské zahradě, počátek 30. let, fotoarchiv rodiny Reynkovy}

Pro emigraci do Francie se Bohuslav Reynek se ženou a syny v roce 1948 nerozhodli, byť jim nabízel pomoc mezi jinými básník Jean Lebrau. Traduje se v rodinné paměti, že to byla nakonec Suzanne Renaudová, kdo s emigrací nesouhlasil, a to proto, že chtěla za každou cenu pro své syny zachovat dědictví v podobě rodového statku. Petrkov byl však rodině vyvlastněn spolu s pozemky, Bohuslav (do odchodu do důchodu) a mladší syn Jiří se starali o chov prasat a dalšího dobytka, který na jejich dvůr JZD zavedlo. Hospodářské budovy byly mj. zavezeny i jedovatými hnojivy, zahrada byla zčásti poničená dobytkem. Starší syn Daniel pracoval jako řidič u Pozemních staveb. Rodina žila v hmotné nouzi, Suzanne Renaudové nebyl přiznán ani důchod, nejnezbytnější opravy domu probíhaly vlastními silami synů, případně za úplatu, která byla nejčastěji v podobě grafik – prý si kamnáři a další řemeslníci uměli vybrat ty velké a pěkné. To, že dům postupně výrazně chátral, je především výsledkem finančního nedostatku, v němž rodina po roce 1948 žila, a rozhodně nelze souhlasit s tím, že záměrem rodiny byla snaha dům nechat přirozeně scházet. Stačí nahlédnout do korespondence Suzanne Renaudové, abychom viděli, nakolik jí záleželo na udržení chodu domácnosti a s jakými obtížemi se jí to dařilo. Po smrti ženy žil Bohuslav Reynek coby starý mládenec se syny, na starosti o samotný dům neměl již jistě ani síly, zato v tento čas ještě vznikla jeho pozdní, vrcholná básnická díla. Po jeho smrti se syn Daniel oženil a jeho žena se s velkým odhodláním věnovala právě uvedení domu do lepšího stavu, co dovolily možnosti, a to s velkou pomocí Jiřího Reynka a mnoha přátel.

Mezi četnými překlady Bohuslava Reynka z francouzštiny nalezneme, vedle tvorby Suzanne Renaudové, mimo jiné jména Francis Jammes, J. A. Barbey d’Aurevilly, Charles Péguy, Jean Giono, Louis Pize, Jean Lebrau, Max Jacob, Georges Bernanos, Paul Valéry či Jean de La Fontaine, Victor Hugo a Paul Verlaine. Z němčiny jsou významné především jeho překlady Georga Trakla a Adalberta Stiftera. Reynek byl v počátcích tvorby silně ovlivněn německým expresionismem, z něhož překládal.

Z jeho básnických sbírek mj.: Rybí šupiny, Had na sněhu, Rty a zuby, Podzimní motýli, Mráz v okně, Odlet vlaštovek.

Vedle stovek jednotlivých kreseb, pastelů a grafických listů je autorem mj. grafických cyklů Sníh, Vánoce, Pastorale, Pašijový cyklus, Job, Don Quijote.

Suzanne Renaudová

Básnířka a překladatelka Suzanne Renaudová se narodila 30. září 1889 v Lyonu, zemřela 21. ledna 1964 v Havlíčkově Brodě. Větší část dětství a mládí prožila v Grenoblu. Byla první ženskou absolventskou univerzity v Grenoblu, věnovala se francouzské a anglické literatuře, po studiích navštívila řadu evropských zemí, velké nadání měla také pro hudbu. Přednášela zahraničním studentům francouzskou literaturu.

Její prvotina vyšla v nakladatelství Au Pigeonnier v Saint-Félicien v kraji Vivarais v červnu 1922 v nákladu 320 exemplářů. Z regionálního nakladatelství se sbírka dostala do ruky mladému básníku a překladateli Bohuslavu Reynkovi. Následovalo přátelství a později svatba. První cesta Suzanne Renaudové do Petrkova vedla až po svatbě.

Přestěhování vždy na půl roku do Československa bylo zpočátku pro Suzanne Renaudovou velmi obtížné, z dobře postavené francouzské rodiny byla zvyklá na častý kontakt a dlouhé rozhovory s přáteli, češtinu dlouho neovládala, byla zaskočená vzezřením petrkovského „zámečku“, v jejích očích spíše „manoir“. Na dům si postupně hlavně v hezkém počasí zvykla a oblíbila si okolí. Těšili ji návštěvníci, kteří ovládali francouzštinu, mezi prvními byl nakladatel Vlastimil Vokolek, později mezi jinými spisovatel Jan Čep a básník Jan Zahradníček. Z Československa si zamilovala Prahu a Kutnou Horu, nadchnula se pro barokní umění.

Do Petrkova přinesla svou zálibu ve francouzské kuchyni, manželé stolovali odděleně od Bohuslavových rodičů, Suzanne sama vařila, především lehká jídla, množství salátů, na zahradě brzy začali s manželem pěstovat křehkou zeleninu a bylinky i okrasné rostliny, které si z Francie přiváželi.

Po narození dětí měla v plánu sepsat sbírku básní v próze věnovanou Československu, kterou měl manžel doprovodit výtvarně. Nakonec dříve vznikla rozsáhlá báseň KŘÍDLA Z POPELE / AILES DE CENDRE. Poéma, silně inspirovaná krajinou Vysočiny, stejně jako veškerá další tvorba Suzanne Renaudové, vyšla nikoli ve Francii, ale v Československu, a to nejprve francouzsky a poté v překladu Bohuslava Reynka. Odtud plyne pozdější skutečnost, že jako básnířka je známá a významně přítomná v českém literárním kontextu, zatímco ve Francii v podstatě jen v úzkém okruhu čtenářů v kraji Dauphiné.

V jejích dalších básních je vtištěna jak francouzská krajina a silná melancholie po ní, tak vlivy a inspirace z české krajiny a zvyklostí. Spolupráce s manželem nebyla jen v rovině překladů, její sbírky i jednotlivé básně (VRÁNY, VÁNOCE), doprovázel také výtvarně. Po podepsání Mnichovské dohody na obranu Československa sepsala sbírku Victimae Laudes/Chvála oběti, kde se vrací motivy konkrétních míst v její druhé vlasti.

^{Grafika Bohuslava Reynka jako výtvarný doprovod sbírky Victimae laudes, LA PNP, fond Vlastimila Vokolka}

Za války byla rodina vyhnána z petrkovského domu, rok bydleli v rodině nakladatele Josefa Floriana ve Staré Říši. Dle korespondence se velice strachovala především o zahradu, v níž němečtí vojáci ještě před vyhnáním rodiny pokáceli několik stromů a zcela zničili léta budovanou zeleninovou část. Větší škody již zahrada během roku vyhnání Reynkových neutrpěla.

Dům, pro francouzskou básnířku velmi nehostinný během prvních let, kdy rodina v Petrkově zůstávala i přes zimu, se postupně stal čímsi jako ochrannou tvrzí a i ona, byť s obtížemi, k němu i blízkému okolí a především zahradě, velmi přilnula. K interiérům domu a k zahradě i nedalekému okolí nalezneme mnohé související obrazy v jejích básních. Výhledy z okna na večerní nebe, procházky, pozorování divokých zvířat v rozhlehlé zahradě byly inspirující i pro její pozdní, a přitom vrcholné básně.

Praktický život v nevytopitelném stavení, stesk po Francii a život v téměř úplném odloučení od okolního světa, nehledě na pronásledování a různé naschvály ze strany tehdejšího režimu, jí kromě blízkosti především synů pomáhaly překonávat káva a četba. Zpočátku i knihy vypůjčované přítelkyněmi z Francouzského institutu, po jeho uzavření zasílané hlavně přáteli z Francie. Důležitou oporou jí byl i poslech vážné hudby, tuto oblibu a hluboké znalosti o ní předala svým synům. Po válce jedinou spojnicí s Francií byly vzácné návštěvy (ovšem z její rodiny nikdo přicestovat kvůli různým obtížím nemohl) a korespondence, v tomto čase byla vedle dávných přátel v Grenoblu i jinde ve Francii nejpodstatnější spojnicí ta se spisovatelem Henrim Pourratem.

S jeho pomocí se snažila ve Francii vydat také soubor svých překladů z české lidově poezie Annette et Jean, to se však, stejně jako vydání jejích pozdějších sbírek ve Francii, podařilo až po její smrti. Do češtiny významně překládal kromě jejího muže a syna Jiřího verše Suzanne Renaudové i Jan M. Tomeš.

Básnické sbírky (uvedeny kurzívou) a poémy (psané velký písmem), které byly vydané za života Suzanne Renaudové: Ta vie est là…/Zde tvůj život…, AILES DE CENDRE / KŘÍDLA Z POPELE, VRÁNY/CORBEAUX, VÁNOCE/NOËL, Victimae laudes/Chvála oběti, La Porte grise/Dveře v přítmí.

^{Společně s rodiči a kocourkem před altánkem, fotoarchiv rodiny Reynkovy}

Daniel Reynek

Fotograf Daniel Václav Reynek, narozen 9. června 1928 v La Tronche, dnes části Grenoblu, zemřel 23. září 2014 v Petrkově, zůstal věrný po celý život rodnému domu. Sem se přistěhovala jeho žena Květa, zde také vychovávali děti Michaela a Veroniku. Francie a její zvyky, kultura a především jazyk, ovšem i kuchyně, pro něj zůstaly však velice živé, byl zcela bilingvní a kdykoli to bylo hlavně po přelomu režimu možné,
do Francie jezdil.

Jeho vášní byly automobily, ať už historické, anebo moderní konstrukce. Proto také přijal zcela klidně práci řidiče u Pozemních staveb, na kterou si nestěžoval i proto, že se měl příležitost setkávat s významnými lidmi, již byli stejně jako rodina Reynkova za minulého režimu na okraji společnosti. Fotografování se věnoval od čtyřicátých let, to od něj pocházejí pohledy s výjevy z domu a jeho blízkého okolí, které Bohuslav Reynek zasílal přátelům.

Postupem času se zdokonaloval nejen v technice, ale také měl kvalitnější fotoaparáty a vítězily fotografie detailů podobné nahlížením světa některým grafikám Bohuslava Reynka. Grafické dílo svého otce zblízka znal, s tiskem větších grafik mu vždy pomáhal právě on.

V závěru svého tvůrčího období se vydal cestou fotografických kompozic. Jeho dílo je známé a vystavované i za hranicemi České republiky. Největší podíl na uspořádání celé řady jeho výstav má František Nárovec, který také v současné době spravuje po domluvě s rodinou jeho fotoarchiv.

^{V altánku, fotoarchiv rodiny Reynkovy}

Jiří Reynek

Překladatel Jiří Michael Reynek se narodil 5. července 1929 v La Tronche, zemřel 15. října 2014 v Petrkově. Byť se do roku 1989 oficiálně překladatelské práci nemohl věnovat a na starosti měl do odchodu do důchodu krmení prasat v JZD, které zabralo část petrkovské usedlosti, s texty svých oblíbených spisovatelů byl v úzkém kontaktu od mládí. Jeho vášeň pro literaturu byla vyvažována ještě jiným zaměřením, botanikou a vším, co s ní souviselo. Mnoho z rostlin v petrkovské zahradě si objednával z botanických zahrad, ještě s otcem a matkou si nechávali z Francie posílat semínka, později v pátrání po vzácných rostlinách pokračoval odhodlaně dál.

Na půdě měl letní skleník na kaktusy, pěstoval jich desítky a s velkými úspěchy. Polodivoká zahrada v jeho péči měla svůj osobitý charakter, některé plevelné rostliny nekompromisně a efektivně odstraňoval, líbila se mu do jisté míry divokost, ale dával jí své přesné mantinely. Jeho znalosti z oblasti botaniky a zčásti zoologie byly fenomenální. Tato skutečnost, dokonalá znalost francouzštiny i okolní přírody, se osvědčila jako velká opora hlavně při překladech textů Henriho Pourrata, jeho pohádek (z Trésor des contes) a románu Kašpar z hor (Gaspard des montagnes.) Jako překladatel Jiří Reynek českému čtenáři Henriho Pourrata v podstatě znovu objevil. Kašpar z hor byl sice přeložen ve třicátých letech Janem a jeho bratrem Václavem Čepem, ale dle úzu své doby. Až s Jiřím Reynkem se naplno rozvinula bohatost Pourratovy prózy (také dostal za své převedení Jungmannovu cenu za překlad), místy jako by snad i překladatel měl ještě o trochu bohatší vyjadřovací dovednosti nežli sám spisovatel. Z dalších autorů do češtiny přeložil např. Marii Noël, Francise Jammese, Jeana Giona a také Suzanne Renaudovou, její pozdní básně, jež nepřevedl Bohuslav Reynek, a to s překladatelskou jistotou, jemností a hlubokou znalostí jejích textů.

Spolu s bratrem Danielem sdílel Jiří Reynek lásku k vážné hudbě a specifický smysl pro humor. Oběma bratrům záleželo na tom, pokud se v domě něco podařilo opravit, natřená fasáda či podobně drobný pokrok pro ně znamenaly potěšení, a rozhodně neměli v úmyslu nechat dům zpustnout. Oba také vítali návštěvy, do domu za jejich života přijížděly desítky návštěvníků ročně, zajímali se o aktuální dění v umění v Čechách i ve Francii, stejně jako o literaturu a výtvarné práce, podporovali studenty, kteří přicházeli s dotazy na dílo jejich rodičů, neodmítali filmaře ani fotografy, kteří přijížděli Petrkov a jeho okolí zachytit.

zdroj: https://www.muzeumliteratury.cz/o-rodine-reynkovych

Petrkov je zámeček, ve kterém žil významný český básník a výtvarník Bohuslav Reynek se svou manželkou Suzanne Renaudovou a jejich dvěma syny. V roce 2020 areál odkoupila vláda pro ministerstvo kultury ČR a v roce 2021 byl svěřen do správy Památníku národního písemnictví. Ten zde zřídil Česko-francouzské kulturní centrum.

Historie objektu

Jednopatrová budova zámečku, postavená ve 2. polovině 18. století na místě dřívějšího svobodného dvora, tvoří se zahradou a hospodářským zázemím menší areál. Původně se patrně jednalo o středověkou tvrz. V roce 1540 je doložen písemnými prameny svobodný dvůr v držení Ondřeje Petrkovského z Petrkova. Okolo roku 1660, již ve vlastnictví Jindřicha Bošinského, celý dvůr vyhořel. Současná podoba pochází ze 2. poloviny 18. století. Při výstavbě byly využity i některé starší prvky, zejména kamenné zdivo. Menšími úpravami prošel zámeček v 19. a následně i v první polovině 20. století.

Areál situovaný v západní části obce tvoří podlouhlá jednopatrová budova samotného zámečku s přilehlými pozemky dvora, zahrady a příjezdové cesty vinoucí se na východní straně zahrady. Hlavní vstup do celého areálu je na východní straně mezi zvýšenými pilíři ohradní zdi, do níž je zasazena pamětní deska s nápisem: „V tomto domě žil básník a grafik Bohuslav Reynek.“ Objekt zámečku z jižní strany obklopuje polodivoká zahrada. Celý dvůr uzavírají hospodářské budovy na severní a západní straně. Jednopatrová budova zámečku
s věžičkou na východní straně je uvnitř rozdělena zaklenutým schodištěm na obytnou a hospodářskou část. V interiérech se dochovala celá řada původních prvků i detailů včetně výmalby, okenních výplní, kachlových kamen či klik.

Zámeček se do současnosti zachoval ve výjimečně nedotčené podobě. V objektu se dochovalo značné množství autentických stavebních prvků (zdivo, barokní typ kamenného ostění, klenby ve sklepě, konstrukce krovu) a detailů (výplně dveřních a okenních otvorů, dveřní závěsy, krabicové zámky, kliky a klíčové štítky). Od prosince roku 2009 je zámeček památkově chráněn coby kulturní památka České republiky. Do správy PNP byl zámeček svěřen v roce 2020.

V pokladně zámečku Petrkov lze zakoupit knihu historických i současných fotografií Doma v Petrkově. Život Suzanne Renaudové přibližuje kniha Lucie Tučkové Suzanne Renaud / Petrkov 13 (Paseka), česko-francouzské vydání básní Suzanne Renaudové vyšlo pod titulem Zde tvůj život… / Ta vie est la… (PNP), další báseň, opět s Reynkovým překladem, pak vyšla v samostatné publikaci První sníh / Premiere neige (PNP), obě připravené Lucií Tučkovou. Všechny tyto publikace jsou také k zakoupení v Petrkově i na pokladně Muzea literatury.

K domu Petrkov 13 je možno dojít asi za 15 minut od vlakové zastávky Petrkov, která leží na trati Humpolec-Havlíčkův Brod. Ve všední dny přímo do obce přijíždí autobus a pro pěší turistiku je možno využít spojnice naučné stezky Bohuslava Reynka z Havlíčkova Brodu.

zdroj: https://www.muzeumliteratury.cz/petrkov

Narodil se v Petrkově u Havlíčkova Brodu (dříve Německý Brod) jako jediný syn statkáře Bedřicha Reynka a jeho manželky Marie, rozené Divišové. Po základní škole ve Svatém Kříži navštěvoval reálku v Jihlavě. Zde se začal ovlivněn svým profesorem Maxem Eislerem zajímat o literaturu a výtvarné umění. Po maturitě studoval (zřejmě na přání svého otce) zemědělství na C.K. Vysoké škole technické, studia však po několika týdnech nechal a vrátil se do Petrkova. Odtud podnikl svou první cestu do Francie. V této době také začal psát své první básně (později byly vydány ve sbírce Žízně).

V roce 1914 se seznámil s vydavatelem Josefem Florianem ze Staré Říše, se kterým spolupracoval až do konce jeho života. Svými překlady poezie i prózy, vlastními básněmi a grafikami velmi ovlivnil mnoho staroříšských edic, zejména edici Dobré dílo.

Roku 1923 odjel do Grenoblu, aby poznal autorku knihy Ta vie est là…, básnířku Suzanne Renaudovou, kterou si 13. března 1926 v Grenoblu vzal za manželku. Následujících deset let (1926–1936) žil s rodinou, manželkou a později také se dvěma syny, narozenými v letech 1928 a 1929, střídavě ve Francii a v Petrkově, kam se nastálo vrátil až po otcově smrti, aby se ujal správy statku.

Roku 1944 byli Reynkovi donuceni se vystěhovat ze statku. Po několika měsících hledání nového bydliště se celá rodina nastěhovala do Staré Říše k dětem J. Floriana, kde zůstala až do konce války. Roku 1945 se na statek vrátili, ale po komunistickém puči v roce 1948 byl Reynkův statek v Petrkově zestátněn a Reynek na něm poté pracoval jen jako zemědělský dělník až do roku 1957. (První roky se zcela uzavřel a ani neopouštěl dům.) V této době vzniká většina Reynkova grafického díla a dozrává také jeho osobitý básnický projev.

V průběhu šedesátých let se na Reynka znovu začíná obracet pozornost mnohých mladých umělců (např. Jiří Kolář, Ivan Diviš nebo Ivan Martin Jirous vulgo Magor či Věra Jirousová). V roce 1964, kdy ovdověl, směl poprvé po pětatřiceti letech znovu vystavovat. Na konci roku 1969 ještě stihl vydat jeden svazek své poezie (byly to sbírky Sníh na zápraží, Mráz v okně a Podzimní motýli). Svoji poslední básnickou sbírku Odlet vlaštovek už vydat nemohl – její sazba byla v rámci postupující normalizace rozmetána.

Pochován byl spolu s manželkou na hřbitově ve Svatém Kříži (obec je dnes součástí Havlíčkova Brodu).

Dílo

Básnické dílo

Reynkova poezie vycházela dlouho pouze v bibliofilských vydáních nebo časopisecky, prvního souborného vydání se dočkala až roku 1969.

Jeho první sbírky obsahující verše z let 1912–1918, Žízně a Smutek země, jsou ovlivněny symbolismem a impresionismem. Je pro ně typické idylické nazírání na svět a na přírodu. Nazírání na stvořený svět v této etapě je nejblíže pohledu sv. Františka z Assisi. Po první světové válce dochází k radikální proměně autorovy poetiky, která byla zapříčiněna rozpadem starého světa a jeho hodnot na straně jedné a setkáním se s německým expresionismem na straně druhé. Tento rozpad je v jeho tvorbě manifestován rozpadem verše. Na svět nazírá negativně, tématizuje lidskou hříšnost – hříšnost, jež kazí i samotnou přírodu. Velmi výrazné jsou apokalyptické motivy. Do této etapy patří sbírky Rybí šupiny, Had na sněhu a zčásti i Rty a zuby. S vydáním Setby samot (1936) přichází i nová poetika, setkáváme se s „novým“ autorem, jenž je již střízlivý v hodnocení věcí kolem sebe, u něhož již nenacházíme černobílý svět a který jasně rezignoval na vyhraněné hodnocení. Obecně bychom mohli říci, že vesměs nehodnotí, pouze popisuje vnímané reálie. Tato jeho poslední etapa tvorby je tou nejtěžší na interpretaci, a to z mnoha důvodů – tím hlavním je postupně sílící tendence k zašifrovávání používaných motivů, které v jeho dřívější tvorbě byly zcela jasně rozpoznatelné. Typické pro Reynkovu pozdní tvorbu je stálost poetiky, autor se v kontrastu se svými předchozími etapami tvorby téměř nevyvíjí, onen bouřlivý vývoj má již za sebou.

Ačkoliv autor prošel vskutku impozantním vývojem; najdeme v jeho tvorbě věci, které mu byly vlastní napříč celým jeho dílem. Jedná se zejména o zájem o přírodu a zvířata, čerpání z biblických příběhů, tematizování křesťanské víry, barokní motivy (nejsilnější jsou v Pietě), a zvláště hledání Boha.

Žízně – sbírka básní, 1921
Rybí šupiny – sbírka básní v próze, 1922
Smutek země – sbírka básní 1924
Had na sněhu – sbírka básní v próze, 1924
Rty a zuby – sbírka básní, 1925
Setba samot – sbírka básní, 1936
Pieta – sbírka básní, 1940
Podzimní motýli – sbírka básní, 1946
Mráz v okně – sbírka básní, 1969
Sníh na zápraží – sbírka básní, 1969
Odlet vlaštovek – posmrtně vydaná sbírka básní (psáno 1969–71), prvně vyšla v exilu v Mnichově roku 1978

Překladatelská práce

Významná byla i jeho překladatelská činnost. Překládal z francouzského a německého jazyka především díla francouzských katolických básníků (G. Bernanos, L. Bloy, J. Giono, F. Jammes, J. de La Fontaine, P. Verlaine, Ch. Péguy, P. Claudel aj.) a německých expresionistů. Od konce čtyřicátých let se soustředil na překlady básnických sbírek své ženy Suzanne Renaudové.

Význam jeho překladatelského úsilí spočívá zejména v tom, že jako velmi dobrý znalec francouzské a německé literatury přeložil do češtiny díla do té doby českému čtenáři neznámých autorů. Za jeho nejvýznamnější překladatelský čin se považuje přeložení veršů G. Trakla, které významně ovlivnily soudobou českou poezii (F. Halas, V. Závada, J. Zahradníček).

Grafika

Během studia na jihlavské reálce se začal věnovat kresbě a malbě. Z tohoto období se dochovala olejomalba Portrét otce (1911). Navázal kontakty se členy skupiny Osma a Skupiny výtvarných umělců, později i se skupinou Tvrdošíjní.

Ve dvacátých letech vytvořil v souvislosti s nakladatelstvím Josefa Floriana ve Staré Říši expresionistické linoryty. Při vydávání své vlastní edice Sešitů poezie spolupracoval s J. Čapkem a V. Hofmanem. V letech 1927–29 vystavoval svoje kresby, pastely a lepty na několika výstavách ve Francii, kde bylo jeho dílo velmi dobře přijato. Výtvarná tvorba pro něj v tomto období znamenala hlavní zdroj obživy.

V roce 1933 si Bohuslav Reynek poprvé vyzkoušel techniku suché jehly. Tyto grafiky začínají od té doby nad kresbami uhlem a pastelem převažovat. Mezi lety 1933–1971 tak vytvořil více než šest set grafických listů technikou suché jehly nebo leptu (tj. tiskem z hloubky).

Ve třicátých letech dominuje v jeho grafikách krajina, až od roku 1939 se výrazněji uplatňují motivy biblické. Za druhé světové války jsou nejčastějšími motivy ukřižování, pieta, zapření sv. Petra. Z této doby je také Pašijový cyklus. Nejvýznamnější část Reynkova grafického díla vzniká v 50. a 60. letech, např. cyklus Job (1948–49), cyklus Don Quijote (1955–60) a množství dalších grafik.

Stejně jako básnická tvorba i tvorba grafická došla plného oficiálního uznání až po pádu komunistického režimu v 90. letech.

zdroj: https://cs.wikipedia.org/wiki/Bohuslav_Reynek