Světlo
„Je krásné, že jsme zvolili živoucí obydlí
a usadili čas
do souvislého srdce, že viděli jsme ruce na tento svět se klást tak jako na ovoce v malé zahradě
a že jsme milovali hlínu, lunu a slunce jako svoje bratry“
Jules SUPERVIELLE

MARNOTRATNÁ NÁDHERA SVĚTLA: té nesmírně lehoučké, plynné látky, kterou se projevuje a šíří oheň. Bez něho by oheň zůstal temnou silou, skrytou v hlubinách země. „Světlo je duchem procesu hoření,“ řekl Novalis.
Aby svět vstoupil do oblasti viditelného a viditelné se spojilo s neviditelným, aby svět byl plně sám sebou a stal se čitelným a poznatelným, je třeba, aby vzešlo a rozlilo se světlo.
Takový je i básník: je zářivým duchem místa, jež obývá. Opěvuje a zjevuje krásu a tajemnost končin, kde zrálo jeho slovo, kde se utvářel jeho zpěv. Básník navazuje na zázrak stvoření, kdy slovo a světlo jedno byly, a vnáší denní svit do neuspořádaného světa, který zbavuje tmy a chaosu.
Takový byl Bohuslav Reynek, který se narodil i zemřel v Petrkově (1892–1971), vísce na Českomoravské vysočině, byl „duchem procesu“ onoho místa.

PRSTÝNEK Z KOPŘIVY

Upletl jsem prstýnek z kopřivy
A čekal, co se stane
Nestalo se nic
V řece chladím popálené dlaně

Třeba příští jaro
Nebo až bude padat sníh
Až zase dozrají
Plamínky na keřích šípkových

Upletl jsem prstýnek z kopřivy
Kroužek plný ticha
A času, který nepospíchá

Možná se přece jen něco blíží
Z dalekého daleka
Zázraky se přece dějí
Až když je nikdo nečeká